Opravdu je tomu tak. Krajina povídá. Rozmlouvá k tomu, kdo ji chce poslouchat. Nevnucuje se jak prodejná děva či hudební produkce osvětového pracovníka v místní hospodě.
Tento snímek je z knihy vydané v roce 1958 a vypovídá o krajině v Sudetech. Deset let před tím jsme z té krajiny vyhnali Němce a kolonizovali jsme ji vlastními spoluobčany. Na snímku je zřejmý následek činu v krajině. Neobdělaná pole. Ještě zde nenastoupily velké družstevní lány, jež tyto jizvy srovnaly. Část polí je viditelně neobdělávaná, což pozná i oko nezkušené. Řady stromů na pozemku byly zvykem i u nás, zde jsou ve větší míře. Některé aleje rostou na neudržované louce. Nebyly ruce, které by obdělávaly půdu. Půda tam byla zdarma a tak se na ni nahrnulo dosti chtivých „hospodářů“. Bohužel ne každý měl tu sedláckou, rodokmenem vyšlechtěnou lásku k půdě a vydržel na ní tu úmornou dřinu. Opouštěli ji, nebyla jejich, byla ukradená a tak s ní také tak zacházeli. Trávou zarostlá pole vypadala jako vlnící se moře. On totiž každý sedlák oral „do skladu“, tedy ne jako na uložení, ale jde o odborný termín kdy se oře od středu pozemku. Tím se neustále střed parcely zvedá a připomíná trochu střechu. Aby se to srovnávalo, musí se orat „v rozhon“, tedy od okraje do středu. Jenže to musíte naorávat půdu na sousední pozemek a to sedláci dělali neradi.
„To je moje“ bylo základní heslo dobrého sedláka.
Sám osobně jsem kráčel takovou krajinou u Kurdějova. V učilišti jsme naháněli Japonským lovcům zvěř nad vsí. To tam již bylo JZD, ale nestačilo všechny pozemky obhospodařovat a tak desítky hektarů zarůstaly travou a náletovými stromy. Bylo mi smutno, když jsem si uvědomil, že stovky let to bylo obhospodařováno pracovitými lidmi. Bohužel je musel stihnout spravedlivý kolektivní trest za ty miliony mrtvých ve dvou válkách.
Je však nesporným faktem, že osídlení nebylo kvalitní a na krajině je to znát.
VL
2024 © 