Právě dnes 6. října je malé výročí. To před dvaceti lety Svaz žen v Nesvačilce uspořádal autobusový výlet do Vídně. Někteří účastníci cestu na vysněný západ absolvovali po několikáté, ale pro většinu to byla premiéra. I já s manželkou jsme spadali do této kategorie. Nebyla nikdy ve mně touha sledovat narvané výkladní skříně, pro mne nedostupné. Obdivoval jsem elán lidí, kteří dokázali hodiny čekat na hranicích těsně po jejich otevření. Kapsu prázdnou a vyvalené oči, ne to, ne. To jsem nechtěl absolvovat. Návštěvu jsem si nechal na pozdější dobu a dobře, že to byl hromadný zájezd lidí, které znám.
Nezapomenutelné vzpomínky, mám na tento výlet. Vlastní Rakousko či Vídeň mne nijak neohromila. Moje představa se shodovala s realitou. Tenkráte Vídeň připomínala výstavu. Hlavně střed s Mariahilfer strasse. Německy se tam moc nemluvilo. Převládaly slovanské jazyky a maďarština. Jediné co mne překvapilo, byli náhončí do obchodů. Nevíte co to je? To byli povětšinou mladíci, již se snažili do krámu nalákat co nejvíce kupujících. V několika jazycích lákali turisty se stovkou šilinků na koupi zaručeně nejlevnějšího kazeťáku, dvojčete či fritovacího hrnce. Co deset metrů jste narazili na takového neodbytného křiklouna. Taky jsme navštívili takový krám plný krámů za pár šilinků. Kupodivu zakoupené dvojče hraje dodnes. Sice jenom rádio, jelikož kazeťák po týdnu začal namotávat pásku, ale v dílně slouží občas, až se té době divím. Nebylo to ještě zboží z Číny, ale nejlevnější šunt pro turisty z východu. Na pořádné zboží jsme neměli peníze. Účastníci zájezdu se neustále potkávali ve stejných obchodech a sdělovali si, co se jim podařilo dobrého nakoupit. Chlapi byli ověšeni balíky, jak vánoční stromky.
Ve smluvený čas přijel autobus na smluvené místo ve středu Vídně na uložení nákupů a vyzvednutí, doma nasmažených řízků. Jinak parkoval bezplatně na okraji města.
Daleko více mi zůstávají vzpomínky na pocity lítosti a vzteku, že jsme si nechali tak dlouho líbit nadvládu komunismu. Té moci, jenž vše rozhodovala za nás, bez našeho vědomí. Docela jsem se styděl, že patřím do té hordy čumilů z východu. Předpokládám, že Rakušáci z nás museli mít „ dobrý den“.
Snažím se poznat atmosféru navštíveného místa, ale tam to nešlo. To nebyla ta pravá Vídeň. Přirovnal bych to k dnešním westernovým městečkům. Kulisy byly vídeňské, ale všude návštěvníci z východu. Třeba jsme si se ženou zašli do Eduscha na kávu. Neví, zda to tam ještě funguje, ale byly to kavárničky, kde jste si mohli dát kávu „na stojáka“. Dali jsme si tu nejlacinější a u stolku vychutnávali cigaretu. Tak jedině tam jsme byli asi jediní z východu. Byl tam poklid. Lidé slušně oblečení v poklidu popíjeli svoji kávičku a otevřenými dveřmi sledovaly davy vyvalených turistů. My opačně sledovali, jak oni se tím baví. Z tohoto poklidu nás vyrušil zvonivý hlas jedné účastnice našeho zájezdu:
„Ježíšmarjá dívéte, voni si dávajó kafé. Není vám líto téch peněz?“ a bylo po pohodě. Ostatní u kávy se zasmáli, když nerozuměli, ale jistě pochopili, co se odehrálo. Opravdu nezapomenutelný zážitek. Ta káva stála tři šilinky, tenkráte 18 korun. U nás stávala asi 5 korun. Někteří asi nevěřili a v autobusu se ptali, zda opravdu tu kávu jsme si koupili. Nedokázali pochopit, že jsme dali přednost kávě před nějakým hmotným produktem západu.
Přesto jsme neporušili standart účastníků a vezli jsme dětem „dvojče“ (radiomagnetofon na 2 kazety) a několik plechovek limonád. Hitem ostatních mimo ten kazeťák a také fritovací hrnec. Jeho nákup vyšel na 3800 korun, což byla tehdejší měsíční mzda. Za rok jsem takový koupil ve výprodeji za 1200 Kč.
Vůbec mne Vídeň nenadchla. Možná také díky tomu, že řidič autobusu neustále bloudil. Mnozí lidé dodnes věří, že ve Vídni jsou dvě Ruská kola. Vždyť je viděli na vlastní oči. Dokonce se nám podařilo projet garážemi vídeňského centra OSN. Policista byl rozumný a při spatření autobusu, šoféra a té fronty aut za námi. Zvedl závoru a ukázal „ links und links“.
Místa kde dříve stály hraniční kontroly už téměř nepoznáte. Jó tenkráte to bylo vytoužené místo. Trvalo to hodiny, než jste se k němu dostaly, aby vám důležitý úředník nakoukl do pasu.
Až úsměvné bylo nervózní čekání na vjezd. To jsme absolvovali v Hevlíně. Cesta k celnici tam vede po náspu a na poli vpravo, se sklízela kukuřice. Toho lánu hojně využívali turisté jako toalety v předtuše, že za hranicemi by se nedoplatili za vstup na WC. Bez zjevné domluvy ze všech vozidel dámy šli nalevo a pánové se uchylovali na pravou stranu konce lánu. No muselo to tam být kouzelné, při tom kvantu turistů, jenž tudy tehdy, denně projížděli. Do toho ještě musel přijít úprk před sklízecím kombajnem. Chudák kombajnér musel dávat velký pozor na nepozorné turisty.
Byl to nezapomenutelný zájezd. Jsem velice rád, že jsem se dožil zbourání oné obludné hranice. Obludy, jež nás držela v našem vězení. Vězení , jenž jsme si připravili sami sobě a svým dětem.
VL
2024 © 