Dnes zavzpomínám na polovinu šedesátých let.
Nevím už přesně rok, ale jistě to bylo před rokem 68. Pro huberťáky hrozná nuda v těch letech. Televize začínala vysílat na jediném kanále asi v pět večer a nedalo se na to dívat. V rádiu taktéž nic. Jednou za týden dávali soutěž písniček zvanou „Houpačka“ Ve středu v 15 hodin, jeden týden naše písničky, druhý týden zahraniční. Jedině zde jste občas mohli zaslechnout třeba Beatles či R. Stones. Zajímavý byl občas „Kolotoč“ kolen 17 hodiny. To jsem začal sledovat „Radio Luxembug“ kde hrály hity jako o závod a nebylo moc rušený. Jinak v rádiu samá nuda a kecy, kecy a kecy.
Do takové nudné atmosféry si jednou ze zvyku v sobotu odpoledne pustím rádio. U těch elektronkových to chvilku trvalo, než se nažhavily a začaly hrát. Ani jsem to nějak neposlouchal a až po chvilce jsem si uvědomil, že hlas reportéra je vzrušený a hlásí, abychom vydržely u přístroje. Spustili hudbu, ale ne pohřební, že by jako umřel nějaký významný soudruh. Skladbu nedohráli a hlasatel hlásí přepojení do Akademie věd. Následovalo přepojení, což tenkráte bylo vždy poznat šumem a změnou hlasitosti. Nějaký docent vzrušeně hovořil o nějaké události na Islandu, k níž došlo dnes ráno. Byla tam obrovská záře a vypadalo to na přistání nějakého tělesa do neobydlené části severu ostrova. Náhodou je v Reykjavíku jeho kolega, který se vydává na místo přistání vrtulníkem. Potom reportér ze studia taktéž vzrušeně předčítá zprávy ze severu Evropy, kde byla viditelná obrovská zářící koule na obloze.
Po prvním překvapení ze zajímavé reportáže si uvědomuji, že jde o něco mimořádného ve vysílání našeho rozhlasu. Střídá se hudba s názory našich různých odborníků na vědu a techniku. Neustále hlásí, že netrpělivě čekají na zprávu z Islandu.
Asi po půlhodině mi dochází, že jde o nějakou mystifikaci nebo hru. To není možný, aby náš rozhlas dokázal takové přenosy zařídit. To byly doby, kdy fotbalové výsledky z neděle se v novinách objevily až ve středu a to listonoška přinesla ty noviny až po poledni.
Procitl jsem z pocitu něčeho mimořádného a bral jsem to jako hru, ale čekal jsem na konec. Trvalo to asi dvě a půl hodiny a bylo to dobře udělaný. Bylo to o tom, jak mimozemšťané přistávali na severu ostrova Island do obrovské jeskyně a prozradila je havárie, při které všichni zahynuli.
Rozhlasová hra vzbudila tenkráte velký ohlas. Vzpomenul jsem na ni dnes, kdy uplynulo 72 roků od uvedení známější dramatizace díla H.G. Wellse Válka světů. Ta tenkráte pobláznila dost velkou část Američanů a stala se legendou. Dodnes se vypráví jak lidé sháněli úkryty a prostě vzali hru jako realitu.
VL
2024 © 