Dnes je sice neděle, ale já se Vám pokusím popsat jednu z nedůležitějších prací na vsi. Pro každou zdejší rodinu, před více jak šedesáti lety, byl výmlat obilí důležitou událostí. Dlouho se připravovala a měla své zákonitosti. Jelikož k ní bylo třeba mnoha rukou, tak se chodilo vypomáhat druhým, aby i oni zase na oplátku pomohli vám. Většinou se tak dělo v rámci rodin. Bylo nutno dohodnout termín výmlatu. Jak jsem již uvedl, tak při výmlatu mlátičkou se mohlo mlátit i v tento čas. Obilí bylo totiž uloženo svázané ve snopech ve stodole. Bylo-li v suchu a bez škůdců mohlo se s výmlatem počkat. Většinou se ale mlátilo před sklizní řepy.
Ideální bylo postavit mlátičku mezi vrata stodoly, kde bylo obilí uskladněno. Párem koní se přitáhla mlátička, zajistila se proti posunu a na délku plochého řemene se umístnil od ní elektromotor, nebo spalovací motor zvaný stabilák. Ten zajišťoval pohon stroje. Tuto práci organizoval vždy člověk, jenž měl mlátičku v opatrování. Dohlédl, zda na každou operaci kolem výmlatu je dostatečný počet osob. Seřizoval stroj, aby výmlat byl kvalitní a beze ztrát. Zrno mohlo zůstávat ve slámě nebo odlétat s vyfouknutými plevami. Oba tyto odpadové produkty výmlatu se samozřejmě dále využívaly v hospodářství, ale zrno v nich tam bylo jen těžko využitelné. Slám se používá dodnes na podestýlku dobytka, to je že se rozhodí pod stojící dobytek a ten na ní následně odpočívá. Plevy, což je onen nepříjemný, škrabavý drobný obal zrna v klasu se spolu s prachem, proudem vzduchu, dostaly do plevníku. To býval přístavek u stodoly a plevy se z něho odebíraly na podestýlku či krmení drůbeže.
Pro rychlý a bezproblémový výmlat bylo ideální slunečné, bezvětrné počasí.
Dva lidé vidlemi přihazovali snopy na horní plošinu mlátičky. Tam musel někdo buď rozvázat povříslo, či přeříznout provázek snopu. Ten se přisunul klasy stejným směrem (dopředu) k muži, jenž vkládal obilí do mlátičky. Na přiložených obrázcích se to děje způsobem, který je nehospodárný a docházelo při něm ke špatnému výmlatu. Naši sedláci by nikdy nedovolili, aby se tak při jejich výmlatu dělo. Na vkládání byli vyhlášení odborníci ve vsi. Já osobně si pamatuji pana Tugaňu a Kosinu. Byla to nepříjemná práce v prachu a lomozu. Obilí se totiž musí vkládat do mlátičky klasy dopředu. Jde-li nejprve do mlátícího bubnu sláma, je výmlat nekvalitní a dochází ke ztrátám obilí do slámy. Na uvedených snímcích je patrno, že jde o družstevní výmlat a to ještě ve špatném družstvu. Ono i na kombajnu jde jako první klas a potom sláma (klasem napřed). Vkladač musel také vkládat snop po částech a pokud možno plynule plnit mlátičku. To mělo velký vliv na kvalitu výmlatu a hlavně čištění obilí. Zrno neodlétalo s plevami do plevníku, či naopak plevy se neobjevovaly v pytlích s obilím.
Na výpadu slámy z mlátičky byli lidé, kteří vázali slámu, nebo ji odhazovali do stodoly. Většinou se používal alespoň lisovací stroj, jenž zmáčknul slámu a ta se následně vázala ručně buď povřísly či provázky opět ve snopy. Opravdový vázací lis na slámu z mlátičky, v obci nebyl. Tady bylo třeba až deset lidí, dle toho jak a kam se sláma ukládala. Většinou to bylo na místě do stohu a následně, po výmlatu se ukládala do vyprázdněné stodoly, na půdu domu či chléva. Také nepříjemná práce v prachu, kdy obzvláště ječmenný prach hodně svědí. Nesmíte se jedinkrát poškrabat, protože pak je to nesnesitelné svědění.
Hospodáři většinou se starali o pytlování vymláceného zrna. Pytle se plnily padesáti kilogramy obilí. To bylo nutné pro evidenci výmlatu na daně a odvody. Zde bylo třeba nejméně dvou lidí, opět dle vzdálenosti úklidu pytlů.
Nebyl problém za jeden den vyprázdnit stodolu, jelikož se pracovalo od světla do tmy.
VL 
Tak takhle by se v Nesvačilce nemlátilo.
2024 © 