Psaní od kardinála

14. 5. 2010

Poutník jeruzalémský se postupně noří stále hlouběji do ohromující skutečnosti svatých míst. Všimne si i mnohé jejich bolestné stránky, kterou zanechala historie.

Nejdražším místem křesťanů, kde se uskutečnily události dějin spásy Ježíšova pozemského života – smrt a zmrtvýchvstání – je chrám Božího hrobu, prázdného Ježíšova hrobu. Pod jednou střechou je tu Golgota se skálou, ve které byl zaklíněn Kristův kříž, na němž Ježíš zemřel. Nedaleko je i místo Ježíšova prázdného hrobu, ze kterého vstal ze smrti. Chrám je v rukou křesťanů. Je rozdělen na několik částí; na Golgotě je oltář pravoslavné církve, Boží hrob je v rukou latinských západních křesťanů. Celkem je v chrámu přítomno šest různých křesťanských církví. Některé části chrámu spravují společně, jiné samostatně. Celý den je chrám naplněn křesťany všech denominací, a nejen křesťany.

Pouze ráno do deváte hodiny je možné na Kalvárii a v Božím hrobě slavit eucharistii v relativním tichu. Podařilo se mi získat termín a s malou skupinkou slavit na tomto nejposvátnějším místě Kristovu smrt a zmrtvýchvstání. Modlil jsem se za jednotu křesťanů - správci chrámu nejsou vždy v jednotě a často jsou tu rozpory nejen slovní. I toto místo nese znamení spletité a složité historie, kterou za dva tisíce let svatá místa procházela.

Posvátná místa narození Páně v Betlémě jsou v rukou „strážců svatých míst“ – františkánů. Betlém jako město je ale zcela pod správou Palestinců. I tady jsme měli možnost slavit eucharistii, na místě, kde stály jesle.

Nejvíce mě zasáhla návštěva večeřadla na Siónu. Ježíš tu při poslední večeři se svými apoštoly ustanovil eucharistii, kterou každodenně slaví církev na celém světě. V padesátý den po svém zmrtvýchvstání zde Ježíš poslal Ducha svatého apoštolům shromážděným s Pannou Marií. Stavba byla součástí velkého gotického chrámu. Postavili ho křižáci na památku úmrtí Panny Marie. Jako snad u všech budov posvátných míst, i večeřadlo bylo věrně postaveno na starých základech. Je v rukou židů, protože podle ne zcela původní tradice, o které se leckdy pochybovalo, byl v podzemí hrob krále Davida - důležité posvátné místo židů. Večeřadlo je zcela prázdný prostor, bez jakéhokoliv zařízení, s množstvím hlučících turistů, jako na tržišti. Slavit eucharistii na přineseném oltáři dovolují správci jen o Velikonocích. O slavnosti Seslání Ducha svatého sem přijdu meditovat, pokud to vnější situace dovolí.

Podobný osud má také místo nanebevstoupení na vrcholu Olivové hory, odkud podle tradice, odpovídající evangeliím a Skutkům apoštolů, byl Ježíš vzat od apoštolů k Otci. Je uprostřed malé, okrouhlé a jinak prázdné mešity, v průměru zhruba patnáct krát patnáct metrů. Je postaven na místě původní byzantské kaple, která dnes stojí v ohradě o rozměru zhruba padesát metrů, jež je také sama zbytkem někdejšího původně byzantského a později křižáckého chrámu. Ve skále v mešitě, na které údajně stál Ježíš, se tu uctívají zřetelné otisky nohou. Podobných jevů je na svatých místech více. Různé rity mají své tradice. Nechtějí se jistě přít s druhými a dokazovat, že například Panna Maria zemřela právě na místě, které oni uctívají. Spíše, v duchu orientálním, chtějí mít něco konkrétního pro svou zbožnost a úctu tak, jako si jinde křesťané vytvářejí obrazy pro podporu své představivosti a usnadnění zbožnosti, aniž mají snahu tím dokazovat nějaká historická fakta. Na tomto tradičním místě je vše už od 12. století v rukou muslimů. O Slavnosti Nanebevstoupení tu dovolují slavit eucharistii. V mešitě slavili „latiníci“ a v různých koutech ohraženého prostoru jiné rity, případně jiní křesťané. Letos tu v mešitě byla o slavnosti Nanebevstoupení latinská zpívaná chorální bohoslužba v půl šesté ráno, na kterou jsme se z naší školy (L´école biblique) vypravili pěšky. Prostor zaplňovali především četní františkáni z Jeruzaléma. My jsme sestoupili od Damašské brány do údolí Cedron a pak vzhůru na vrchol Olivové hory. Poprvé v životě jsem celebroval v mešitě.

Skutečnost, že mnohá křesťanům tak drahá místa jsou v „cizích rukou“ těch, kteří k nim nemohou mít takový vztah jako křesťané, působí často poutníkovi bolest. Možnost jejich užívání křesťany je velmi omezená. Možná nám tato situace má připomínat velikou věc, že my křesťané si nemůžeme přivlastňovat Krista a jeho dílo jen pro sebe. Ježíš přišel i pro ostatní. On jim také patří. V této obrovské pluralitě náboženství a vyznání si poutník více uvědomuje, že oblast duchovní není výlučnou doménou křesťanů a že je zde úžasný duchovní potenciál života. Můžeme vést dialog o jeho formě a hodnotách, ale ta silná duchovní orientace zůstává. Muezíni z minaretů několikrát denně připomínají, že je nutné počítat s transcedencí života a do běžných situací vnášet rozměr duchovní. I takto je možné jejich zpěv chápat. Vlastně na podobné téma mluvil Svatý otec na cestě do Portugalska.

kardinál Miloslav Vlk

Ze stránek kardinála převzal

VL