Staré letopisy zaznamenaly v roce 1278 suché léto. Snad právě proto si dva tehdejší rivalové na politické mapě Evropy vybrali pro svoji bitvu Suché Kruty. Tak tu vesnici nazýváme my Čechové, jelikož se významně zapsala do našich dějin. Doufám, že většina z čtenářů již ví, o čem se píše?
Domorodci, tedy Rakušané onu vesnici nazývají Dürnkrut a je pro ně stvrzením jejich slavného rodu na špičce evropské politiky té doby. První velké vítězství, jež udrží tento rod u moci až do dvacátého století.
Je to již tedy 732 roků co zahynul jediný rodilý český panovník, jenž se nesmazatelně zapsal do evropské historie – Přemysl Otakar II. Jeho život, to je drama s jednoduchým scénářem- pýcha a pád. Pouhá dvě desetiletí, tomuto ambicióznímu vládci stačila, aby se stal nejmocnějším vládcem střední Evropy s dalšími ambicemi. Jenže vše má svoji logiku a ekonomicko vojenský a ekonomický propletenec jej přivedl opět na malé území severovýchodně od Vídně, zvané Moravské Pole. Ano, již podruhé a věřil, že opět to bude vítězství.
Jenže, dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. O velkých vítězstvích či prohrách rozhodují maličkosti, či věci a události často dávno před bojem. I v tomto případě se dá vystopovat začátek prohry Přemyslovce už v roce 1273. To zemřel římský král Richard Cornwallský. V té době stojící na vrcholu sil, si dělal nárok na uvolněný trůn i náš Přemysl. Kandidoval se na sněm říšských knížat do Frankfurtu nad Mohanem, kde se mělo rozhodnout o novém králi. Jenže předvolební jednání hrubě podcení a vlastní volby se neúčastnil. Svůj hlas delegoval jednomu voliteli a s přílišnou sebejistotou se připravoval na další válku proti Uhrům. Nepočítal s tím, že říšská knížata a i církev nestojí o silného vládce. Jejich zájmům vyhovoval spíše slabý panovník. Tak se stalo, že vlivný mohučský arcibiskup Werner von Epstein přesvědčil i Přemyslovy spojence aby se rozhodovalo mezi outsidery jakýmisi bezvýznamnými hrabaty Sigfridem z Anhaltu a neznámým Rudolfem Habsburským. Ve finále dali přednost pětapadesátiletému Rudolfovi. To se, ale spletli. Rudolf se chytil šance a stal se pevným a neoblomným vládcem sbírající figurky na šachovnici moci, jednu za druhou.
Pozdě zjisti Přemysl, že se stala chyba. Ač se snažil sebevíc, neúčast ve Frankfurtu nemohl odčinit. Čím více se snažil, tím více jeho přívrženců se od něho odklánělo. Nasměroval rozhodující bitvu na Moravské Pole, kde u Kressenbrunu vítězstvím se dostal na vrchol moci. Jak bláhové.
Rudolf vyšlý z malých poměrů zvolil proti rytířskému boji náhlý boční útok, jenž rozvrátil nemotorné, horkem upocené rytíře Přemysla k útěku. Byla to velká bitva jen co do významu. Většina přítomných válečníků ani nezasáhla do boje. Bojovala pouze jízda. Pěšáci, hlavně z řad Rudolfových, jen sledovala mraky prachu nad bojištěm.
Byla to ještě doba, kdy ti co války vymýšleli, také v nich umírali. Dochovalá lebka Přemyslova nese ohromný šrám šikmo od temene přes čelo až ke kořeni nosu. Jenom tato rána musela být smrtelná a to prý měl na těle dalších sedm smrtelných ran. Traduje se, že poslední ránu zasadil šlechtic von Emmemberg jako mstu za umučení svého strýce. Vynořuje se zde otázka, jakpak by umírali dnešní politici?
Tato bitva byla osudová pro České království. Po silném vládci většinou přichází chaos a boj o moc. Moravu vyraboval vítězný Rudolf Habsburský a Čechy nechal spojenci Otovi Bavorskému. V politické mluvě se tomu říkalo „vzít pod ochranu“, ale bylo to loupení a vraždění nevinných. K Braniborům v Čechách se připojila, samozřejmě i naše šlechta a tak nový český vládce Václav II. měl co dělat aby zabránil rozpadu státu.
Dnes 26. Srpna v poledne je to přesně 732 roků co se uzavřelo drama o pýše a pádu Přemysla Otakara II.
Pamatujme, že to platí pro každého-stromy nerostou do nebe!
2024 © 