Člověk je tvor společenský a nelehko je živo jemu samotnému. Přírodou nutkán kloní se k druhému pohlaví, říká se tomu láska. Často se přihodí, že po kratší, či delší době od zachování rodu se páry rozejdou.
Takřka stoprocentně o děti se stará matka a muž zůstává sám. Chudák. Neznaje tajů kuchyně, praní prádla a dalších obyčejných věcí života nutných. Takový bývá litován a je mu i pomáháno. Již dávno se snažili tito životní nešťastníci život si ulehčit a Svaz Rozvedených Pánů založili. Pomáhat jim, charita byla. Oni také snahu činili, by se odvděčili obci. Stromy sázeli ,o veřejné plochy pečovali. Lidé je velebili a stavbu boudy na cizím pozemku tolerovali. Jelikož páni byli družní, bouda rostla s jejich elánem činit dobro. Ten pracoval tam a ten zas tady a nosili, co tam nebylo zrovna třeba. Zaměstnavatele přesvědčili o bohumilném účelu jeho daru pro spolek. Nebo šikovně „načerno“ vodu či elektřinu připojili. Všechno šlo. Oči se přivírali, vždyť pro všechny je to!
Rádi se tam obyvatelé scházeli v letní večery na pivo či kávičku. Táboráky hořely a zábava byla až do rána.
Všeho do času. I idylická doba jednou končí. Pánové stárnuli a leckterý u táboráku, novou družku našel. V zaměstnání léta zkušeností živnostníky a podnikatele z nich nadělaly.
Zle pro boudu, jež se zatím ve velký sál proměnila. Nebylo kde brát, přece do společného svoje dávat nebudu. Dříve zaměstnavatele, nyní moje je to.
„Jste normální, víš, co to stojí?“ zněla častá odpověď na žádost o opravu boudy. Ženy by jim hubovaly, za rozhazování
Obec rozum měla a do boudy neinvestovala, na cizím stála. Neevidovaná. Nezdaněná. Sama.
Život ve spirále se dostal do stejného bodu, kdy ti rozvedení muži ženy našli a boudy netřeba.
SRP také ne.
VL
2024 © 