č.13 Pravdivá historka

Jistě každá z vás zažil svůj „Den Blbec“. Jo někdy se to navrší na jeden a to je potom dílo.

Kdesi v dálce zvoní jakýsi budík. Zvoní a zvoní.

Kristepane stále zvoní, a zvoní víc a víc.

„Co se děje“ zatřepal jsem se a uvědomil, že spím.

„Já jsem zaspal!!!“, mžourám na budík, hlava to jaksi nebere. Je čtvrt na šest. Je to tak, já zaspal. Rychle, to stihnu. Zastávka je u domu.  Snažím se posadit a hlava je jak škopek ho… Já jsem oblečen a včera něco bylo v hospodě. Rychle se plížím do koupelny, opláchnu ksicht, vezmu tašku do práce. Ještě, že je na svém místě. Není zima a tak se nemusím oblékat do kabátu a vyrážím ven.

Autobus již stojí na zastávce a já vyrážím poklusem s dobrým pocitem, že jsem ho stihnul. Nic nevidím, jen ty otevřené dveře autobusu. Hrozná dálka těch patnáct metrů. Beru lístek, platím a sedám na první sedadlo. Musím pozapínat knoflíky na košili a tak se necpu dozadu. Svět se mi houpe, v hlavě duní a funím z těch pár kroků v poklusu. Snažím se vzpomenout, jestli mám všechno do hokny. Jaksi to nejde. Hlavně, že mám prachy a sedím v tom pitomým autobusu co semnou mele sem a tam. Nedělá mi to dobře. Ani si řádně nevybavuju co se dělo v té hospodě. Lítaly tam štamprdle a taky se zpívalo. „Mokór mě srál, jak to táhal vysoko“ vzpomínám matně na včerejšek.

Ze vzpomínání mne probudilo, že ne druhé zastávce v Žatčanech se nezastavilo.

„ Co je?  Ráno s půl šestou jezdí hodně lidí.“

Otáčím se, moc to nejde, ale vpředu nikdo nesedí. „ Možná vzadu, ale proč na té druhé zastávce nebyli lidi?“  A ten šofér je nějakej divnej, jako v té reklamě na Kozla. Vyrážím na něho:

„Kde je Karel? Ten jezdí půl šestou.“

Lehce se pootočil a s úsměvem, jenž jsem nevnímal, povídá: „ Vodpoledne dycky jezdím já!“

Bum.  Co to říká? Zase v té hlavě duní a musím srovnat myšlení. Vodpoledne. Vodpoledne.

No ba. Dyť slunko pálí z levé strany a né zprava jak by mělo zrána. Lidi nejedou a já blbec jedu do práce odpoledne. Teď mi dochází, že jsem se ožral již v poledne, co jsem byl u doktora na prohlídce. Budík nezvonil. To se mi jen zdálo, a já vstával odpoledne ve čtvrt na šest.  Něž mi to hlava sešrotuje, míjíme zastávku u Měnínské křižovatky. Jsem rozhodnut v Telnici vystoupit a jet zpět.

Opravdu jsem tak učinil, ale zahlédl jsem pobavený úsměv řidiče. Tím mne nasral.

„ A když jseš Karle tak blbé, tak jdeš pěšky dom. Aspoň vystřízlivíš, blbče!“ rozhodnuto a učiněno.

Prozradím, že v Žatčanech to dál nešlo a tak jsem dal jedno, opravdu jedno a ve třičtvrtě na sedm navečer jsem byl opět doma.