První se odehrálo, když v letopočtu byly dvě magické osmičky. U moci komunisté s Gorbačovem a snad jen proto jsem se stal dopravákem ve Sloučeném Jednotném Zemědělském Družstvu Moutnice Nesvačilka Těšany ( a jak vtipně dodával ing Hálka- plus borkovanská mez a kousek újezdského).
I stalo se, že jeden řidič místní komunikaci v Moutnicích znečistil blátem, jako na pot… rovnou vedle domu nerudného pomocníka VB. Ráno, ještě jsem ještě nevstoupil do kanceláře celý dvůr věděl že, máme průser. To ten aktivní, holubář již několikráte se po mně sháněl. V telefonu běsnil jako drak. Vyhrožoval Veřejnou Bezpečností ( policií) a ani nevím čím dalším, prostě byl šílený. Poslal jsem nebohého řidiče provést úklid a během dne jsem se stavil provést kontrolu úklidu. Ještě jsem nevystoupil z vozidla a již se řítil proti mně rozzuřený notorický stěžovatel. Při chůzi na mne něco hulákal, ale jakmile se přiblížil a přes silné brýle poznal, o koho jde, zmlkl. Dvakrát mrknul a po chvilce vcelku klidně povídá „ To seš ty?“. Potom vcelku klidně líčil nepořádek, jenž na cestě zůstal po průjezdu LIAZky a uznal cestu uklizenou.
Proč se tak zklidnil? Že by se mne lekl? To ne, předpokládám, pouze jeho údiv, že mne vidí jako vedoucího. On byl totiž jediný, komu otevřeně vadilo to, že jsem vcelku beztrestně vystoupil z KSČ. Stěžoval si na to na schůzi obecního výboru té strany, a to s vehemencí jemu vlastní, hlasitou.
Ironie této historky je, že ta cesta byla na pozemku, jenž byl i za komunistů veden jako majetek rodiny onoho řidiče. On vlastně denně vstupoval na cizí pozemek, využíval jej a ještě měl tu drzost majitele pejskjovat. Jo, to byla doba.
Druhé setkání proběhlo pouze o pár metrů dále, v kostele a o dvě desetiletí později. Při bohoslužbě káže kněz-„ pozdravte se znamením pokoje“. To si s kolem stojícími podáte ruce a popřejete „ Bůh s Tebou“. Podávám ruce a přeji napravo, nalevo a tu se otáčí starý pán přede mnou, podává ruku a pohlédne do očí. Jeho pevný stisk znatelně povoluje, v očích záblesk a ze rtů se ozvalo „To seš ty?“. Pak, ale potřepal rukou a přál „ Bůh s Tebou“. Ten nerudnej komunista seděl přede mnou. Nepatřím mezi pravidelné účastníky bohoslužeb a jeho přítomností jsem byl překvapen. Ihned se mi vybavila historka s blátem na cestě.
Víra křesťanská je ale pro všechny. Někoho ji naučí rodiče, někdo ji pochopí a potřebuje, až po životních zkušenostech. Při pohledu na něj mne přepadá lítost, že dědictví pochopil až „na stará kolena“, až zůstal sám na světě. Dobré je, že pochopil.
Tento příběh není jedinečný, jen trochu zajímavý. Potřebuje toleranci, proto jsem jej napsal.
VL
přeneseno ze stránek www.lont.estranky.cz, ze dne 16.3.2010, přečteno 61x
2024 © 