Dal Bůh člověku tělo a k tělu duši. Obojí může ochuravět. Tělo se ozdraví odpočinkem a duše vírou. By člověku ulehčil dal jemu též rodinu. Člověk sám, jedinec, je nicota bloudící bez opory. Vzdoruje mladý, léta ho sklání k blízkým, rodině a víře že není sám.
I ta rodina potřebuje vnitřní sílu, řád, musí „někam“ směřovat. Byly u nás rodiny, co kráčely svou cestou, nehledě na malá varování, s vírou jen ve své schopnosti.
Jen tak, tak, přišel dědic gruntu, když na jiných dvorech byly kupy dětí a pokračovala víra pouze v peníze. Další generací přišlo dědiců více, ale víra stále stejná.
Jen pár desetiletí uběhlo a vše se v prach obrací. Mrtvo a smutno na tom rodinném díle. Tělo i duše tam churaví a cizí pomocí nemožno spravit to dílo. Sami se musí změnit, jinak se nic nezmění.
Vědí to?
Nevědí. Nikdo jim to nikdy neřek, jak se léčí duše. Na to se tam nevěřilo.
2024 © 