Je to již dávno, co přivdala se dívka na grut a prožívala štěstí „dobrého“ sňatku. Neviděla a neznala hru, jenž ten rod hrál. Hráli si na víc, než měli. Říkalo se jim u Němečků. Oblíbili si německou nadřazenost, na trzích kupovali jen u Němců, snad jen německá zbožnost tam chyběla. Pracovití byli a děti do škol posílali.
Nevěsta zapadla do rodiny, dědice porodila. Po létech dceru, blondýnku dobře vdala a syna do Brna na školu poslala. Němečci dál hráli svou hru, že jsou o krok napřed, i když většinou stačili jen tempu doby tak, tak.
Synek se vrátil na grut, oženil se. I když dle tehdejší normy polí nepřibilo, Němečci hlásili dobrý sňatek. Mladý však dokázal pole propachtovat a získal i vinohrad. Rubikon byl překročen a konec slávy se blížil, aniž to Němečci tušili. Já, jsem Já a pak dlouho nic se začalo pomalu utápět ve vínu. Sem, tam „přistižen“ s děvečkou, matka i žena museli tolerovat. Situace v rodině se stávala tragickou. Hádky mladého hospodáře se starým nabývaly na síle, ale s mladým to nehlo. Jeho starší dcera, ještě jako dítě se odstěhovala, starý hospodář museje opustit rodný grunt, spával neznámo kde po obci a skončil v církevním ústavu jako zahradník. Do kostela nechodil, ale k smrti jej dochovali v ústavu. To už i manželka mladého hospodáře opustila „dům hrůzy“ a odstěhovala se s dětmi, do klidnějšího domu. Jen matka zůstávala. Srdce matky dokáže odpustit neskutečné.Po roce neskutečného trápení s pijícím synem, ale i ona musela opustit grunt, z něhož již moc nezbývalo. Šla za manželem do ústavu, aby se o ni ztrápenou, zlomenou, někdo postaral. To všechno bez sebemenšího zájmu dcery.
Tak skončila ta dívka z "dobrého" sňatku. Neprosadila svoji víru v život, přistoupila na hezkou, chlubivou hru a zaplatila nejhorší mincí- zkaženým životem.
Z gruntu Němečků zůstal jen dům a ostatní bylo propito. V rychlém sledu zemřeli utrápení rodiče i zchlastaný syn. Zůstal dům, rozvedená manželka se dvěma dětmi a najednou se na scéně objevila i blondýna. Ta hrála Němečkův part na jiném gruntu a moc se nehlásila k rodinné ostudě. O dům po bratrovi se ale soudila.
Je už jedno kdo jej vysoudil, Němečci hru dohráli. Z „vesnického románku“ se stala tragédie. Dům byl dlouho prázdný a noví majitelé vzpomínat nechtějí. Ti co znali, tak nezapomenou.
I toto život napsal u nás. Stalo se to historií a je to pro poučení.
VL
2024 © 