Tři důležité události ovlivnily život v tomto prostoru zvaný Nesvačilka. On vlastně každý den je důležitý, ale přece jsou jen dny, které ovlivní další dění na dlouho dopředu. Prvotní nápad možná předchází roky vlastní realizaci nápadu, z něhož vzejde změna ovlivňující dění.
Za první důležitou událost je nutno považovat založení obce. I tak konzervativní spolek jako církev, přišla na to, že než dojíždět ze Žatčan na daleká pole, bude lepší vystavět tam osadu. Lidé budou bydlet přímo u pozemků a nebudou se muset vláčet pěšky či na povozech kilometry daleko. I systém se měnil a pole se uživatelům pronajímala za úplatu, splatnou několikráte ročně. Před tím se vše odevzdávalo na Chrlické panství a to živilo osadníky. Nesvačilka tedy vznikla z hospodářských důsledků.
Druhým důležitým počinem, jenž změnil život našich předků, bylo zrušení poddanství v roce 1848. Jeho vlastní realizace se pro náročnost tohoto činu provedla na Chrlickém panství až v roce 1850. Tady si nájemci půdy a domů (familianti) odkoupili pronajaté pozemky a stali se svobodnými občany. Nastal stav, jenž trvá dodnes. Z familiantů se stali svobodní občané se všemi právy, ale i povinnostmi. Zvolili mezi sebou starosty, jenž vedl obec. Už to nebyl rychtář, jenž na vesnici zastupoval majitele pozemků Chrlické panství. Nesvačilští jako jedni z prvních v okolí splatili pozemky. Nyní svobodně nakládali s majetkem. Někteří jej rozšířili a jiní o něj přišli. Trochu to připomínalo situaci u nás po roce 1989.
Třetím počinem, jenž změnil běh života v Nesvačilce, byl opak zrušení poddanství - založení JZD. Půdu, kterou si museli jejich předci koupit za krvavé peníze a pečlivě se o ni starat, nyní měli odevzdat do jakéhosi spolku, kterému nikdo nevěřil. Téměř nikdo si nedokázal představit, co bude bez polí dělat. Z čeho bude žít on, jeho děti? Budoucnost se dala s pozemky naplánovat, ale co bude, až nebudou, až na nich bude orat jiný sedlák. Bude mouka na chleba, obilí pro domácí dobytek? Pro nás dnes nepochopitelný každodenní běh života byla jistota.
Nástupem komunistů k moci v roce 1948, nastal tlak na zakládání družstev. Družstva rolníci znali již z předválečných let a ne vždy s nimi měli dobré zkušenosti, přestože řada z nich jim pomáhala. Hospodářská družstva třeba postavila sklady na výkup obilí v Těšanech (dnešní stavebniny ZEUS), na nádraží v Sokolnicích, vlastně Telnici. První stojí před závorami a dne se tam dělají nudle a druhá budova stojí na katastru Újezda u závor směrem na Žatčany. Tu odkoupil mlynář Pecl z Újezda. Tady družstevníci, což byli jednotliví sedláci, skladovali, společně obilí a prodávali jej ve velkém za lepší ceny, než samostatní rolníci vydaní na pospas velkoodběratelům. Tato družstva byla přínosem, ale byly i družstva třeba strojní, v nichž se sloučilo několik rolníků, zakoupilo stroje (hlavně mlátičky na obilí) a potom docházelo k rozbrojům při užívání. Toto byl hlavní argument odpůrců, že není možné aby se tolik lidí domluvilo jak se bude hospodařit a jak se rozdělí zisk či ztráta.
Prvním počinem po válce bylo založení strojního družstva. V obci chyběla mlátička, jež za války shořela sedmi společníkům ve stodole Martina Přerovského. Jak uvádí publikace pana Koníčka, 22. 7. 1947 založilo 28 společníků Zemědělské strojní družstvo. Dohromady obhospodařovali 183 ha. Z každého ha vložili do družstva 100kčs. pod vedením předsedy Vojtěcha Sedláčka z č. 9 se zakoupila mlátička s el. motorem, samovaz a další stroje až za 230000kčs. Tady toto družstvo vcelku dobře pracovalo a pomáhalo rolníkům. Této situace začala komunistická strana využívat. Získala na svou stranu většího sedláka onoho Vojtěcha Sedláčka. Ten přesvědčoval o výhodách společného hospodaření, ale kořeny soukromého vlastnictví byly pevné, stejně jako vůle rolníků.
Každý měl jen základní vzdělání a maximálně zimní hospodářskou školu. Ti vzdělaní, sečtělí zase neměli zájem se slučovat s malými hospodáři. První vážný pokus o založení JZD se datuje na 20. března 1949. To se v hostinci U Hrouzků (kam chodili větší sedláci) konala schůze ohledně utvoření družstva. V debatě však uspěli odpůrci společného hospodaření. Doba nebyla ještě zralá pro nátlakové akce. Ani v roce 1954 neuspěli kovozemědělci (rolníci, kteří pracovali v Brně a přitom hospodařili na menších pozemcích). Jejich přípravný výbor ani nezačal řádně pracovat. Politická situace však byla tvrdá a nátlak na rolníky sílil. V. Sedláček byl úspěšný, inteligentní sedlák a snažil se přesvědčovat spoluobčany o výhodách společného hospodaření. Věděl, že musí na svou stranu získat velké sedláky. V tom mu pomohla i příroda jenž v polovině padesátých let byla nepříznivá pro zemědělce. Cílený tlak na vznik družstev byl silný. Zapojily se do něj všechny státní složky, i armáda. Do naší obce dojížděli učitelé z vojenské akademie v Brně a přesvědčovali vesničany o výhodách. Události v Maďarsku, kde ztroskotalo protikomunistické povstání a soustředěný tlak vyústil ve vítězství předsedy Místniho Národního Výboru (Starosty obce) Vojtěcha Sedláčka.
V předvečer svátku patronky obce 14. září 1957 na ustavující schůzi JZD podepsal první přihlášku Vojtěch Sedláček a další členové MNV Lízal Jan č. 84, Doležal František č. 85, Hlušek Jaroslav č. 49, Husák Václav č. 62, Kulhánek František č. 38, Buchta Alex č. 4, Krejčiřík Jaroslav č. 97 a Husák Emil č. 55.. Po nich podepsali i ostatní rolníci. Právě ve chvíli kdy byl zvolen předseda V. Sedláček, byla mu zapálena stodola. Shořela i se sousední stodolou na č. 83. Tvrdé jsou palice selské, dodnes se nenašel viník. Dodnes se nikdo nepřiznal. Nedivím se tomu činu, jenž vzešel z nátlaku na vznik družstva. Z té bezmocnosti majitelů staletých gruntů, kteří se obávali budoucnosti. U lidí panovala obrovská nedůvěra. Mnoho, obzvláště mladých využilo nově zavedeného autobusového spojení se sokolnickým nádražím, k získání práce v Brně.
Vojtěch Sedláček se mohl cítit vítězem. Je však osudem takových velikánů, že jim není dáno užívat slávy. Rodina, tři kluci a jedna dcera si jej příliš neužili. Jak se říká, šel proti vodě a to stálo mnoho sil a trpělivé, mravenčí práce. Neměl to lehké i mezi příbuznými, jeho švagr padl jako pilot anglického letectva, nevlastní bratr také neskrýval odpor k družstvu (můj děda). Když se přesvědčil i jeho nejsilnější oponent, že družstvo je životaschopné, bylo o jeho osudu rozhodnuto. František Vymazal z č. 89 získal lidi na svou stranu a naučil je využívat výhod společného hospodaření. Vojtěch ustoupil výbornému hospodáři a odstoupil v roce 1961z funkce předsedy. Šel vést družstvo do Moutnic a po návratu Václava Lízala ze školení do Moutnického družstva odešel vést JZD Těšany. Zatrpknul na Nesvačilku. Postavil domy v Moutnicích. Vystoupil z mysliveckého svazu, možná jako důsledek vypálené stodoly. JZD Nesvačilka jej dostihlo i v Těšanech, sloučením s Moutnicemi v jeden velký podnik. Nechtěl v něm pracovat a tak odešel do Sokolnic. Pracoval i v důchodu jako hlídač Isolačních závodů v Chrlicích.
Narodil se 10. 5. 1918 jako nejmladší do rodiny sedláka Jana Sedláčka na č. 9. Kupodivu jako nejmladší zdědil grunt. Oženil se s Boženou Maškovou z Moutnic. Spolu vychovali čtyři děti Václava, jenž žije u dcery v Bulharech, dceru Libuši ta žije v Chotěmicích u Tábora, syn Pavel žije v Moutnicích. Jeho dvojče Rudolf zemřel v roce 2009 v Křepicích. Takže přímý příbuzný zde nežije žádný. Vojtěch Sedláček zemřel 11. 11. 2001 a je pochován na Moutnickém hřbitově.
Mezi lidmi zvítězil selský rozum, že pouze poctivá práce je uživí. Na rozdíl od jiných obcí zde nijak aktivně nezasahovala strana do vedení družstva. Vojta byl schopný sedlák a měl zkušenosti ze strojního družstva a nesmírnou vytrvalost. Toto všechno znamenalo velký pozitivní vklad do počáteční činnosti JZD. Již první roky byly úspěšné. Lidé ztratili nedůvěru a učili se žít bez přímé vazby na rodnou hroudu. Pracovali sice “na svém”, ale přímý pocit vlastnictví se pomalu vytrácel. František Vymazal je naučil bezezbytku využívat výhod družstva.
Dříve když se prodával dům, tak se prodával i s polnostmi patřící k tomu domu. Někdy i celé hospodářství se zvířectvem a strojním vybavením. Ihned po založení JZD se to změnilo.
Když moji rodiče prodávali dům č. 82 tak otcova sestra nechtěla pole. Proč by měla platit za pole, když je to družstevní. Takhle to udělalo mnoho lidí a po roce 1989 se zase jiní divili, že k domu patří i pozemky, často o dosti velké rozloze. To se kupovaly domy a notáři do smlouvy uvedli i pozemky vedené u domu.
Dnešní život v Nesvačilce je zcela odlišný toho před padesáti, šedesáti léty. Jsme vesnicí zcela nezávislou na polích, úrodě, počasí. Máme zcela jiný rytmus života. Tím kdo se o to velkou měrou byl onen Vojtěch Sedláček. Zcela po právu mu patří místo v síni slávy.
VL
omlouvám se za fotografii z pomníku
2025 © 