Jaroslav Putík-Smrtelná neděle. Kniha, jejíž název se mi dnes vybavuje na mysl.
Nedělní ráno oblačné nenedělní. V noci poprchalo a ten drobný déšť pokazil hasičům zábavu pod širým nebem na střelnici. Je to pro ně k naštvání, zrovna v sobotu musí být tak škaredé počasí aby pokazilo jejich práci s organizací akce. Snad to omladině nevadilo a přišla v dostatečném počtu, aby se neprodělalo.
Nyní ještě kouknete do kalendáře, kde vás upozorní, že dnešní den roku 1894 se narodil jeden chytrák, co se snažil spasit svět klackem a tušíte „den blbec“. Oním spasitelem byl Srb Gavrilo Princip. Doufám, že se nenajde čtenář který by nevěděl o koho jde. Miliony lidí ho muselo proklít za následky jeho činu. I já se připojuji. Za svého pradědečka, jenž se ztratil ve vřavě první světové války. Opravdu se ztratil. Po jednom útoku na nepřátelské Taliány se nevrátil z boje, nebyl nalezen mrtev na bojišti a ani nebyl mezi zajatci. Prostě nebyl. Válka skončila a manželka a děti stále doufaly, že se jednoho dne objeví. K tomu se přidávaly takové problémy, jako že válečné vdovy dostaly alespoň malý finanční příspěvek, mohly se znovu vdát, aby na gruntu byl na práci chlap. U prababičky nic, jen nejistota. Stát to vyřešil, že všichni takový byli 31. 12. 1919 úředně prohlášeni za mrtvé aby bylo možno uzavřít dědická řízení a prostě nastolit faktický stav, že onen muž se z války nevrátí.
Pak se dočtete, že chudák Gavrilo byl v terezínské věznici týrán a zemřel s váhou 40kg. Já myslím, že zde platí „ co scejs, tos mějs“. Věřím, že i instance vážící naše činy na tomto světě má váhy seřízené tak, že zabití je vražda ať jsou ideály, pro něž byl čin spáchán seberůžovější.
Pryč od takových témat. Je neděle a tak si ji užijte v pohodě.
VL
2025 © 