Chudák vesnický učitel za dávných časů. Byl zbytečností, jež jen odváděla děti od práce. Oni vlastně lidé neznali nic než práci. Práci a zase práci. Byla to neustálá snaha o zachování holého života, o přežití k další generaci rodu. Děti byly vlastně, jen vedlejší „produkt“ sexuálního pudu. I ony se musely zapojovat od útlého věku do zápasu rodiny o přežití. Nějaké císařské nařízení o školní docházce šlo bokem, když šlo o život, to v čase, jež jsem nazval dávnými, bylo téměř denně. Jedno bylo, byly-li to časy nevolnické, poddanské či svobodné. Vždy to byly časy k placení daní. Bolestně si zvykáme na dnešní exekuce po čtyřicetileté pauze tohoto soudního produktu. Dříve se tak nejmenoval, ale vrchnost si brala jako smrt. A že ta naše vrchnost byla církevní? O to, to bylo tragičtější.
Posílat selské děti do školy byla zbytečnost i ve dvacátém století. Stačilo pár roků na zvládnutí čtení a malé násobilky. Víc stejně nepotřebovali, takový panoval názor. Nemnoho rodin u nás dopřálo dětem studium. Dětem, vlastně chlapcům. Dívkám se škola téměř zakazovala a to možná i z mužské ješitnosti. Naše vesnice se nemůže chlubit plejádou inteligence. Byly jsme zemědělská obec a tak se na školy dostalo pouze pár jedinců. Všichni jmenovaní v publikaci pana Koníčka jsou muži. Pro vzdělání bylo nutno tento kruh překročit a vyjít z něj ven, tak jako to udělali rodiče Jaroslava Peregrína Kloce. Kluk měl malířské nadání a tak se odstěhovali do Tuřan, kde bylo vzdělání dosažitelnější.
Dívky byly vychovávány pro rodinu a nekvalifikovanou práci. Jednou z prvních možností úniku z této situace bylo školení dívek ve válečných letech. Některé využily ošetřovatelského kurzu k nástupu do nemocnic jako sestry a ošetřovatelky. Přitom se dále vzdělávali. Mezi první patřili Jindřiška Kolaříková z č. 37 a Marie Lízalová zč.10.. Dívky pro něž nebyla práce v zemědělství končily v brněnských textilkách, jako manuelní pracovnice. Ještě v šedesátých letech nastupovali dívky přímo do zaměstnání, bez vyučení. Bylo to tak obzvláště u těch, které měly starší rodiče. V té době již každý chlapec absolvoval nějaké učiliště. To přinejmenším, když ne školu. Ono se těžko dalo jít na školu s průpravou v okopávání řepy, či její sklízení. Na učení měli rodiče již toleranci, ale ne čas. Z mého ročníku vystudovali tři inženýři a jedna doktorka. Dívka s vyznamenáním nastoupila po škole do čokoládovny k pásu. Když už se rodičové rozhodli ke vzdělání potomka, vždy to byl hoch. Důkazem mohou být i sestry našeho nejslavnějšího rodáka, jenž jsou všechny pouze ze základním vzděláním.
Lehko se to kritizuje či odsuzuje, ale bylo to normální jednání rozumně uvažujícího, konzervativního sedláka. Škola byla pro většinu Nesvačiláků drahou záležitostí. Soukromý hospodář neměl na rozhazování a škola byla rozhazování s nejistým výsledkem. Proto jsem dal Vojtěcha Sedláčka do Galerie slávy, jelikož založením JZD většina argumentů proti vzdělání padla. Jsem zvědav, kdy tuto skutečnost přiznají i zatvrzelí antikomunisté.
Časy se mění nepozorovaně, my chlapi si musíme přiznat, že prohráváme bitvu o vzdělání. Větší touhu pro vědění projevuje ta hezčí část lidstva. Klukovi stačí střední škola a holka chce jít ještě na druhou vysokou školu. Běžný příklad z rodiny.
VL 
poznáváte své rodiče?
2024 © 