Dnešní možnosti informování jsou takřka neskutečné. Mladá generace ani netuší, jaké samozřejmosti využívají a i zneužívají. Popíši Vám malý příběh, jenž stále pokračuje.
Vždy mne zajímal život lidí po celém světě. Bohužel díky všemocné straně, jež si nyní hraje na demokratickou (Komunistické) jsem měl jednoduchou šanci tak maximálně na nějakého sovětského pionýra. To mne nelákalo. V oživení společnosti po roce 68 se začaly v týdeníku Mladý svět objevovat adresy na dopisování. Řada časopisů pro mládež po celém světě zveřejňovala adresy mladých na dopisování. Mělo to však pro mne jeden háček-jazyk. Bohužel nikdo ve světě neznal česky. Narazil jsem, ale na dopisovací klub Yerope v Náchodě, jenž pomáhal takovým nešťastníkům jako já. Za poplatek několika poštovních známek rozesílali zájemcům přeložené celé věty, z nichž se dal sestavit dopis v různých řečech. Musela to být asi hrůza to číst, ale touha poznávat byla velká. Pomocí angličtiny pro samouky jsem získal přítelkyně na Novém Zélandě, Jižní Africe a na Fidži. Na fotce předkládám přílohu na dopisování Jihoafrického týdeníku Keur s datumem 27. června 1969. Po zveřejnění mé fotografie (opravdu na té fotografii jsem já ve dveřích domu č. 16) mi přišel balík dopisů. Oni i v Jihoafrické republice byli také sledování a tak dopisy napoprvé musely mířit do redakce a ta mi je přeposílala. Ani jeden nebyl od černošky, všechno bílé dívky. Z ostatních zemí přicházely dopisy přímo od odesílatelek. Do roku 1972 nebyl žádný problém, až na listonošku, jež se mi smála, že to již neunese (tu poštu pro mne). První problém byla vojna. Bylo nemyslitelné posílat z vojenského útvaru poštu do ciziny (ani SSSR), natož Jihoafrické republiky. To jsem psaní musel omezit a odepisoval jsem z domova o dovolence a vůbec jsem se nezmiňoval, že jsem voják. Měl jsem obavy, že mne prohlásí naše úřady za špiona. Předpokládám, že mám založenou nějakou složku v archívu STB, jelikož mi chodily reklamní časopisy z Jihoafrického ministerstva informací. Nádherné barevné na křídovém papíře v osmdesátých letech. Bohužel při jednom záchvatu uklízení skončily v popelnici. Nyní to mohlo posloužit jako porovnání komunistické a rasistické propagandy. Jistě není náhodou, že to bylo k nerozeznání, stejné metody.
Je samozřejmé, že zájem i opadal a frekvence dopisů byla často minimální. Já se oženil, dívky se povdávaly. Řada z nich byly studentky a jedna z nich narozená Ve Windhoeku v dnešní Namibii to dotáhla na šéflékařku jihoafrických aerolinií. Po narození šestého dítěte se rozloučila s dopisováním. Za ni to převzala její matka, se kterou jsme si psali do její smrti v roce1988. Léty se počet přítelkyň snížil na tři. V jihoafrické republice , Novém Zélandě a Kanadě. Jsou z toho sbírky suvenýrů, pohlednic, poštovních známek, prospektů a fotografií.
Nedávno jsem přešel na Facebook, což je nádhera. To kdyby existovalo v tom roce 69. To by také komunisti padli mnohem dříve, protože informovanost lidí je posouvá dále a KSČ to nemohla brzdit.
Ve fotogalerii najdete pár fotek z mojí sbírky. Ještě jednu věc, ty dopisy měly oproti emailům tu výhodu, že voněly. Voněli jinak než naše. Voněly dálkou, cizími zeměmi, dalo se nad nimi nádherně snít. Email je až moc rychlý a nevoní.
VL