Jsou události, které se zapíší do vzpomínek výrazně. Citově na nás tak zapůsobí, že nás ovlivňují po celý život. Kdo zažil okupaci v 68., nemůže zapomenout.
Bylo mi šestnáct. Internát učiliště na zámku v Divácích. Netradičně, divně nás mladý vychovatel Studýnka budí o půl šesté a je celý vyděšení. Žádá nás, abychom nevycházely mimo areál zámku a v případě příjezdu vojáků se schovat do zámku. Nad hlavami nám hučí letadla směřující od Hodonína na Znojmo. Vojáky jsme poprvé zahlédli jak odpoledne projíždí ruský ZIL od Hustopečí na Šitbořice. Drží nás na zámku a máme slíbemno zítra odjet domů. Já to měl nejblíže, mohl jsem i pěšky dojít, ale co spolužáci od Zlína či Žďáru? Okupace nabyla dramatická vojenskými akcemi, ale absolutním ponížením a bezmocí.
To je vzpomínka na rok 68. Domnívám se, že podobné pocity musela mít i dívka, jenž skončila po táboráku 21. 8. 1982 na gynekologii v brněnské nemocnici. Bujarý večer skončil neslavně. Mnoho hochů a dokonce i ženatý muž se měli za co stydět. To je můj názor, možná, že oni se cítili jako ti ruští okupanti jako geroji. Vrhnout se na slabšího a neschopného se bránit, je prach sprosté svinstvo.
Jak v roce 68 tak i 82. My jsme se z okupace vzpamatovali, stejně ona dívka pánskou zábavu přežila bez zdravotních následků. Bojím se, že mnoho Rusů dodnes je přesvědčena o své neomylnosti v 68. a totéž si troufám říci o těch vinících z 82. Neznám detaily, ale pochybuji, že ani jediný z těch „hrdinů“ nepřinesl postižené dívce kytici za omluvu. Vzpomenou si na to co se odehrálo na "hřišti" v 82.? Nebo že se mýlím?
Do mé mysli se obě události zapsaly i když (Bohu dík) ta druhá se mne netýkala.
VL
2024 © 