Máme konec srpna a zde stále probíhá boj o zrno. Ještě stále nejsou sklizeny všechny obiloviny. Nyní je to již prohraná bitva, jelikož kvalita sklizeného obilí je nyní bídná. Je vhodné pouze na krmení, což je ekonomicky nejméně výhodné. Nejvíce se vyplatí posklízet kvalitní obilí na slad a na osivo. Jejich čas v našich podmínkách již minul. Obilí mnohokráte zmoklo a zase uschlo, čímž vždy ztratilo na parametrech pro dobře placené kategorie. Dokonce i ta sklizeň na krmení bude nižší, jelikož obilí již vypadává z klasů. Sklizeň kombajny je náročnější na zralost obiloviny a na počasí. Dříve bylo nejdůležitější dostat obilí pod střechu nevymlácené. Mlátit se dalo i za půl roku. Při kombajnové sklizni se přihlíží k celkové zralosti porostu na obrovském lánu – na kopečku bývá obilí zralejší než v dolině. Vlhkost obilí je důležitá pro skladování. Počítat se musí s tím, že po výmlatu vlhkost obilí ještě o stupeň se navýší. V začátcích jsme to dělali pouhým odhadem. Počkalo se až „odešla rosa“, vydrolil se klas a hmatem se určilo, zda vyjedeme či počkáme. Později se v Moutnicích objevil přístroj na měření vlhkosti obilí. To vždy jeden kombajn zasekl do porostu asi 100 metrů a vymlácený vzorek rychle vezl agronom změřit. Nyní se používají digitální, velice přesné měřiče. Důležité je také, jak je zaplevelen sklízený pozemek. Nezralá sláma či zelené rostliny při výmlatu znesnadňují protřepávání slámy a tak mnoho zrna spadne na zem, což jsou velké ztráty. Toto při sklizni kosou odpadalo, jelikož se posečené obilí skládalo do mandelů a tam dozrálo a doschlo.
Při líčení mého kambajnování jsem skončil rokem 1971. To bylo na bájné SK-4 zakončeno v Jiříně za Jihlavou. Po letech vojny jsem se vrátil již do (to je oficiální název) Sloučeného Jednotného Zemědělského Družstva Moutnice Nesvačilka Těšany. Jak jsem již napsal, to již byla průmyslová výroba. Pevná pracovní doba 6,00-14,30 hod. Toto jsme v Nesvačilce neznali. Tam se pracovalo 6,00-12,00 a dále 13,00-17,00 hod. Dovolené jsme neznali. Já si vybral první dovolenou až týden před nástupem vojny v roce 1972. Tam se družstvo bralo za vlastní. Moutnice, to byla fabrika.
Fabrika, ale dobrá fabrika. Již první rok jsem se dostal do výběru šesti kombajnérů, kteří byli vysláni do Německé Demokratické Republiky na zaškolení na zkoušku prototypu nového kombajnu E-516. Kurz jsme absolvovaly já, Laďa Husák st, z Moutnic Karel Žáček, Josef Husák (Huska) a Josef Gargula a z Těšan Franta Čermák. Dále dva kombajnéři z Doubravníku u Blanska a hrdina socialistické práce soudruh Bohumil Hönig ze STS Hustopeče. Perfektní školení v Neustadtu s paradoxem, že jsme nesměly vyjít za hotel, jelikož tam bylo hraniční pásmo s naší republikou. Dolní Poustevny byly od hotelu asi 200m. Soudruh Hönig se trapně snažil zapůsobit na Němce, aby mu dali kombajn do zkoušek. Ono totiž již cestou na školení jsme se dozvěděli od doprovodu ze statní zkušebny, že stroje budou v Moutnicích a v Doubravníku. Bylo to až trapné jak ten soudruh dolízal aby se mu dostalo cti jako první vyzkoušet tento revoluční stroj. Neuspěl.
Těsně předežněmi Němci přivezli v noci dva zkušební stroje. Bylo určeno (nevím kým) že osádkami budou Husák Josef a já a na druhém Karel Žáček a Josef Gargula. Franta Čermák na odplatu dostal k řízení zcela novou E-512, s níž jezdil asi pět následujících roků.
Vlastní zkoušky byla téměř vojensky tajná akce. Již v Německu jsme musely podepsat dokument, že se nebudeme jakkoliv zmiňovat o zkouškách, zvláště o výsledcích. Nejpikantnější byl odstavec, kde stálo, že musíme upozornit na zájem či přítomnost občanů SSSR.
Na dva kombajny bylo asi 10 členů štábu. Každý byl odborníkem v určitém směru vývoje stroje. Zajímavým členem výpravy byl bezpečnostní pracovník tomu jsme říkali kontráš.. Bedlivě celodenně sledoval kdo se kolem strojů a sklízeného pole pohyboval. Zájem odborníků byl obrovský. Denně okolo nás postávali mraky čumilů. Kontráš jim povolil přiblížit se ke strojům, pouze když byly všechny kryty na stroji uzavřeny, stejně jako fotoaparáty čumilů. Nebyla dovolena žádná detailní prohlídka. Focení na pokyn pouze z větší vzdálenosti. Na noc se stroje ukrývaly pod plachtu a stály hlídány u vrátnice. Při údržbě nám bylo dovoleno pouze vyčistit vzduchové filtry motoru a kabiny stroje. Všechny operace si dělali technici sami. Asi po týdnu vedení naznalo že stačí jeden kombajnér na stroj a tak jsme zůstaly jen já a Gargula.
Pro mne to byl pracovní šok, jako přejít ze středověku do novověku. SK-4 a E-516, to bylo nebe a dudy. Třeba jen záběr stroje. Tři metry u SK a 8,7 metrů u zkoušeného prototypu, což je takřka trojnásobek. Největší změnou byl hydropohon stroje. Žádná spojka, žádná řadící páka, pouze jedna páka. Posunem vpřed se jede vpřed a to samé opačně. Reflexně jsem několikráte kopnul levou nohou do okna. Nervozita z velkého počtu čumilů a vlastní práce. Bylo dost problémů, obzvláště v zaplevelených pozemcích. Byl na mne tlak od naší zkušebny stroj vyzkoušet a nešetřit. Zato Němci stále chtěli „šnel, šnel, acht kilometre“. To byla blbost. Při takové rychlosti se zrno za námi sypalo, že se ztráty ani nedaly změřit běžným způsobem. To mohly dělat u Berlína při sklizni 20q z hektaru, ale ne u nás při padesáti či šedesáti metrácích z hektaru.
Státní Zkušebna Zemědělské Techniky stále prováděla různá pozorování a měření. Totéž úřad bezpečnosti práce. Když si i nyní vzpomenu, jak jsem musel hodinu jezdit v uzavřené kabině bez ventilátorů, stále cítím to horko. Měřili vibrace. To jsem jezdil s čidly připevněnými po celém těle a komisař běhal vedle kombajnu.
Zkoušel jsem řadu dalších zemědělských strojů, ale E-516 to bylo největší divadlo. Již nikdy jsem tak parádní práci nezažil. Věřím, že to bylo i tím skokem z ruského krámu na špičkový stroj. Kdykoliv zahlédnu ten stroj z NDR, tak se mi vybaví rok 1974.
VL
2025 © 