Zde na Moravě je stálou tradicí vyzvánění zvonů ráno, v poledne a večer. Lidově je to nazváno Klekání.
Jde o výraz odvozený od činnosti spojenou s hlasem zvonu. Ještě v první polovině minulého století lidé při zaslechnutí zvonu ustali v práci, poklekli a modlili se Otče náš (samozřejmě pouze ti zbožní). Od toho je Klekání a Klekánice naháněla večer děti domů. Večerní zvonění se přizpůsobovalo dennímu světlu, stejně jako ranní. Večer to znamenalo všichni domů, popravit zvířectvo a chystat se na spaní. Ten výraz popravit nechápejte jako popravu (usmrcení), jde o výraz značící postarání se o domácí zvířectvo. To bylo nejen nakrmení, ale vyčištění stáje či chléva, napojení, sesbírání vajec atd.
Zvonění zvonu z naší kapličky plnilo funkci hodin a také zpravodaje, že někdo zemřel. Umíráček měl jiný rytmus a tak obyvatelé okamžitě poznali úmrtí ve vsi.
Až komunisté zrušili malý příspěvek z obecní kasy pro zvoníka. Za odměnu ji dostávali třeba legionáři z 1. světové války. Neznáme již jména zvoníků z předválečných let. Po válce do počátku 60 let zvonil František Husák z čísla 35 zvaný Legionář.
Dalším pokračovatelem byl asi rok Josef Král z č. 20.
Po něm asi do začátku 70. let zvonila Emílie Husáková z č. 59.
Dlouhou dobu zvonívala paní Marie Husáková z č. 69.
V posledním desetiletí se přešlo na automatické vyzvánění. Před jeho zprovoznění zvonil krátkou dobu Josef Husák z č. 7. Ten také obsluhuje automatické zvonění.
Umíráček se zvoní ručně.
Na úvodním snímku z roku 2009 je naše kaplička ( já tvrdím, že jde o věž kostela jenž se propadl do země).
VL
2024 © 