Až do založení JZD se místní, a vlastně všichni zemědělci dělili na velké či malé (dle velikosti hospodářství), na úspěšné a ty co jim to moc nešlo a také na koňáky a kravkaře.
Koňáci byli nad kravkami profesně a vlastně i sociálně, jelikož uživit koně bylo finančně náročnější než krávu. Kůň, to byl sedlákův poklad, chlouba často větší než žena (většinou to bylo u těch co ani nevěděli co mají doma za poklad a bez té manželky by na toho koně ani nedosáhli). Bez něho se větší hospodářství neobešlo. Nebylo strojů a polní práce a převozy se prováděly koňským potahem. Většinou párem koní. Tomu co byl zapřažen vpravo se říkalo „náruční“ a vlevo byl „sedlový“ (doufám, že se nepletu). Dobrý kůň byl poklad. Většinou byl také obrazem svého kočího. Klidný kočí měl i klidného koně, co dokázal citlivě reagovat na jeho pokyny, „chodit v brázdě“ a prostě pomáhat a nebýt na obtíž.
Kravkaři také potřebovali obdělávat pole a svážet úrodu a k tomu jim sloužila kráva. Byla pomalá a neohrabaná. Nikdy plně nemohla nahradit i špatného koně. Moc také nenadojila mléka.
Osobně si u nás kravkaře nepamatuji.
VL