NĚCO O LÁSCE
(Pavel Dobeš)
Za ledovou horou a černými lesy
je stříbrná řeka a za ní kdesi
stojí domek bez adresy a bez dechu,
bydlí v něm, nechci říkat víla,
ale co na tom, i kdyby byla,
před lidmi se trošku skryla
a víme o ní hlavně z doslechu.
Že lidi rozumné blbnout nutí
a není na ni nejmenší spolehnutí,
co ji zrovna napadne, co udělá:
z puberťáků chlapy a z chlapů puberťáky,
o ženských nemluvím, tam to platí taky,
a urážlivá je a hořko-sladko-kyselá.
Genetičtí inženýři lámou její kód,
po Praze se o nich šíří, že jezdí tramvají,
strkají hlavy pod vodovod
a pak i oni nakonec podléhají.
A holubicím dál rostou křídla dravců,
družstevním rolníkům touha mořeplavců
a lásce, té potvoře, sebevědomí,
že jednou bude vládnout světem,
tedy i nám a po nás našim dětem,
které na tom budou stejně špatně jako my.
Když chlap zmagoří láskou, utíká za ní,
platí i s úroky a napočítá s daní,
u ženských je to přímo námět na horor
papuče letí pod pohovku,
nákupní tašky padaj' na vozovku,
ať si tramvaj zvoní, ať se zblázní semafor.
Až vám ta potvora zastoupí cestu,
sedněte na zadek a seďte jak z trestu,
jen ať si táhne, jak to dělají vandráci,
láska se totiž, i když je prevít,
nikomu dvakrát nemůže zjevit,
láska se totiž, i když je prevít, nevrací.
A nesmí vám to nikdy přijít líto,
kupte si auto a cucejte Chito,
odreagujte se psychicky,
protože jestli byste na ni měli myslet,
to radši vstaňte a jděte za ní ihned,
utíkejte, než vám zmizí navždycky.
Převrhněte stůl, opusťte dům,
fíkusy rozdejte sousedům,
nechte vanu vanou, ať si přeteče,
na světě není větší víra,
pro žádnou z nich se tolik neumírá
ani v žádné jiné zemi na světě.
Hm hm hm ...
Příroda je mocná čarodějka a dělá si s námi, co si zamane. Vystavuje nás spoustou zkoušek. Dnes ráno zní z rádia, tato nádherná píseň Pavla Dobeše – Něco o lásce a okamžitě se mi vybaví 6. 6. 1986. To se „zbláznil“ spolupracovník, kamarád prostě člověk, jehož jsem znal z každodenního styku. Vždy si na jeho opuštění rodiny vzpomenu při této písničce.
Pracovitý, inteligentní chlap, jenž si dokázal vyradit takřka s každým problémem, nezvládnul ženskou. Ne tu vlastní, ale kamarádku vlastní ženy.
Sbalil kufry, nechal doma i dvě děti a všechny koníčky. Skončil u ženy, jež byla hladová po životě ve dvou.
Šok pro všechny.
Všechno má svůj konec a on velice rychle vystřízlivěl. Nikdy však nestoupíš do stejné řeky, takže návrat zpět byla vlastně již nová cesta, nový život. Rakovina, nemocné dítě, jako by bylo trestem.
Jsou věci, na které se nezapomíná a tato je jednou z nich. Každý máme takové vzpomínky, jako poučení pro život.
Navrhl jsem, tenkráte rodině- kdybych začal balit kufry, hoďte na mne síť a dejte do blázince, já se z toho za pár dní dostanu. Pak vám poděkuji.
Doufám, že této zkoušky budu ušetřen.
VL
2024 © 