Dávno pryč jsou ty časy kdy pan farář, pan řídící a kovář byly nejváženější osoby ve vsi. Pro Nesvačilku měl velice důležitý význam kovář. Rolník jeho služeb potřeboval často.
U nás je zmínka o kovárně na č. 42 po zemřelé paní Konečné. Nedaleké studna s pumpou se nazývala „Kovárňovka“ a jde samozřejmě o klasickou Šaratici. Kdy zde zaniklo kovářské řemeslo je nedoložitelné.
Posledním tohoto řemesla v obci byl František Procházka. Rodák z nedalekých Šitbořic využil situace, kdy zde toto řemeslo chybělo a postavil si nový dům na konci obce k Těšínům, č. 87. Zde provozoval svoji živnost. Průjezd na dvůr sloužil pro okování koní a opravy při nepříznivém počasí, z něho se vkročilo do dílny. Za mého dětství, v počátcích JZD měla dílna výheň, malý buchar, jednoduchou sloupovou vrtačku, elektrickou svářečku a autogen. Zde vládl, jak se tenkráte říkalo „pantáta“ nebo „pan mistr“. To byl někdo.
Vedle byla chodba obytné části domu, kde vládla „paňmáma“. Také důležitá, osoba. Musím uznat, že klidu si rodina Procházkova asi moc neužila. Práce na kovadlině není nejtišší, ale asi si na to navykli.
Přechod do družstevních dílen „pantáta“ nesl dosti těžce. Zde již nebyl jediný odborník. Opravám motorů nerozuměl vůbec. Svoje postavení ale bránil, seč mohl. Docela dost mi dával pocítit, že jsem nic, to když jsem se učil kovářskému řemeslu. Až s dětinskou radostí používal při práci německé výrazy, kterým já nerozuměl. Uznat že moje sváry jsou kvalitnější, to nemohl nikdy, i když to bylo očividné. Zvyknul jsem na něj a bylo mi ho vlastně i líto jak se snaží vzdorovat novým strojů.
Jeho koňské pluhy byly prý velice kvalitní, ale pochopit, že bazickou elektrodou nelze svařovat na transformátoru, bylo nad jeho chápání. Člověk to byl, ale velice pracovitý a aktivní. Myslivci mu dokonce museli zakázat střelbu na střelnici, kde je ohrožoval neodbornou manipulací s puškou.
Rád vzpomínal na zlaté časy, kdy jeho slovo bylo zákonem. Nová doba příliš tomu klasickému kovářskému řemeslu nepřála a uměleckému kovářství jsem zavřel cestu já sám. Dostal jsem nabídku od „jakéhosi“ Habermmana jít studovat střední školu do Jihlavy. Stejně jako 4 další učni jsme to přes nátlak učitelů odmítli. Ne život, ale lidi tropí hlouposti. Dávno již vím, že onen Habermman byl jeden z nejlepších uměleckých kovářů v Evropě a možná i světě. Jó, každý jsme se viděli za volantem traktoru a přes klapky nerozumu neviděli tu šanci, co nám on nabízel. Po vojně jsem již kovářské kladivo nevzal do rukou.
Takže na úvodní fotografii je poslední mistr kovářského řemesla v Nesvačilce. František Procházka.
VL 
Zde pohřební průvod jakoby vyprovázel kovářské řemeslo. Jde však o foto z roku 1961. Před popisovanou kovárnou č.87 se řadí průvod pohřbu Vlastimila Tugaňi.
2024 © 