Počasí nic moc, pravé podzimní a do toho zemědělci začnou sklízet řepu. Traktory hučí dnem i nocí a silnice je samé bláto.
Vnímáte to tak? Jestliže ano, tak čtěte dál, vzpomínky jak jsem to zažil já. Jestliže nevnímáte tak si berte jiné čtení.
Pěstování cukrové řepy patřilo od roku 1840 k výnosným činnostem. To hrabě Dittichstein postavil v Sokolnicích cukrovar. Zdejší černozem velice vyhovuje této plodině. Jde, však o rostlinu jíž se musely vytvořit ideální podmínky pro růst. Vždy však bylo výhodné tuto plodinu pěstovat.
Protože je podzim a tedy sklizeň, začnu od konce- od sklizně. Jednoznačně nejnamáhavější práce v zemědělství, než se objevily sklízecí stroje koncem 60. Let. My jsme měly i ve škole úlevu. V době sklizně řepy jsme končily vyučování tak abychom stihly autobus v 12.30 do Nesvačilky. To proto, že jsme téměř všichni chodily pomáhat rodičům se sklizní řepy na družstevních lánech. O tálky řepy byl velký zájem i mezi lidmi pracujícími v Brně. Byl to nejen dobrý finanční obnos, ale i dodávka laciného cukru co je lákaly na pole. Tálek měl okolo deseti řádků řepy (dle délky pole). Jestliže někdo znáte řepu pro králíky na zahradě, tak cukrovka je na sklizeň o něčem jiném. Tu jen tak lehce ze země nedostanete. Ta je celou bulvou skrytá v zemi a dříve se na její dobývání používal speciální malý rýček. Já už zažil jen to, že traktor speciálním pluhem podoral vždy 3 řádky. Řepu mírně nadzdvihnul a ona následně šla lehce vytáhnout. Následkem toho jste se však pohybovaly na velice nerovném poli, plném hrud. Do každé ruky jste uchopily 2-3 řepy za list a odnesly na hromadu. To se řepa skládala bulvu na bulvu po deseti metrech, napříč tálkem. Po dalších dvou metrech se tvořila další hromada z druhé strany, vždy bulvami k sobě. Tento dvoumetrový prostor bylo nutno hráběmi urovnat. Ideální bylo, když se pracovalo ve dvojicích. Toto bylo hlavní naší náplní. Takhle se dala řepa připravit na velký kus dopředu. Další fáze byla dosti nebezpečná pro děti. Na řepě bylo nutno oddělit chrást (listí) od bulvy (řepy). Zde se to dělalo většinou srpem, méně už velkým nožem. Levou rukou se uchopila bulva a pravou rukou, jedním sekem se oddělil chrást a řepa se odhodila na hromadu. Problémem byla velikost bulev, jenž neustále vzrůstala. Bylo problémem udržet ji jednou rukou. Druhým bylo mokro. Řepa se stávala téměř neuchopitelná. Pracující člověk byl celý mokrý. Jak při sběru na hromady, tak při sekání listí. Hromada osekané řepy se musela trochu zformovat a přikrýt osekaným chrástem. To proto, aby nedocházelo k nadměrnému seschnutí bulev, před odvozem do cukrovaru.
Fyzicky velice náročné práce. Do toho ještě vstupovala selská řevnivost, že každý chtěl být první. Pamatuji, že při stmívání, kdy jsme se již viděly doma, přijel otec s traktorem a my ještě hodně dlouhou chvíli tahaly řepu při světle traktoru.
Být tak padesát let zpět, tak se řepa týkala každého z Nesvačilky. Jistě hrozná představa. Nepřeji to nikomu. Svět jde vpřed a nad takovým vzpomínáním se někdo zasměje, někdo zavzpomíná.
VL