Nikdo neuhodne, co mají společné města Ballerup v Dánsku a Bernborough a Bulleen v Austrálii. Ne, nejsou jen tak náhodně vybrána, že začínají na B, ale až tam žijí vlastníci půdy v Nesvačilce (možná již ne jelikož výpis mám z doby před náborovou akcí doc. Straňáka s odprodejem půdy). Ani netuší, že je třeba z jejich pole sklidit úrodu obilí. Vůbec je to nezajímá a přitom se stačí vrátit o pár desítek let zpět a obraz držitele půdy vypadal jinak. Je čas sklizně, nejdůležitější část roku. Celá rodina se musí napnout, aby úrodu dostala pod střechu a to všemi způsoby a za každou cenu. Tím nemyslím podrazy a takové nefér činy, ale jde o pot a dřinu. Jeden pomáhá druhému. Mám-li úrodu doma, pomáhám bratrovi či dalším potřebným příbuzným. Dělníci pracující mimo obec berou dovolenou a pomáhají. Toto platilo i v počátcích družstva. Výměnkáři, kteří již nezvládají práci na polích alespoň zametají kdejaký spadený klásek či zrno. Nic nesmí přijít nazmar. O todleto nás komunisti obrali, ale díky za to. Dneska se žně ve vsi týkají dvou osob. Opravdu, pouhých dvou osob. Karel Lízal, řídí kombajn a Josef Krahula lisuje slámu. Ostatním Nesvačilákům a i těm v Dánsku, Austrálii či kdekoliv jinde je to zcela jedno. Založením JZD se přervala pupeční šňůra, jež vázala lidi na půdu. Vlastníci ani nevědí, kde ji mají. V držitelích pozemků existuje i nepořádek. Nedávno jsem zjistil, že moje babička vlastní pozemek v Újezdě, ačkoliv je desítky let v hrobě. To bude úřednické cvičení s otevřením dědictví. To se bude týkat dětí, vnuků a i pravnuků po babičce.
Nemrzí mne, že jsem tento žňový kolotoč opustil. Je to jen trocha nostalgie a vzpomínek, když pod okny projedou kombajny. Jinak jsem jak v tom Ballerupu či Austrálii.
VL
2024 © 