Osmnácté století bylo optimistickým obdobím. Nové vědecké myšlenky přesvědčovaly lidi, že hladomor a nemoci mohou být potlačeny. Štěstí se stalo hlavním smyslem života. V kostelech byli zobrazování tančící svatí a andělé, houpající se na révě. Lidé dovedli využívat přírody a radovali se ze stále proměňujícího života rostlin a živočichů. Někteří zanechali hektického městského života a dali přednost bydlení na venkově. Zvali přátele, aby s nimi užívali tohoto prostředí, naslouchali hudbě, diskutovali o vědě nebo hráli hry.
Tak toto je úvod do 18. století z jedné hezké encyklopedie. Je nadepsán Věk štěstí. Bohužel toto hodnocení se týkalo pouhého zlomku obyvatel. Právě onen smysl života – štěstí stálo většinu obyvatel jen dřinu, bídu a často i životy
Všední den typického obyvatele českých zemí osmnáctého století byl vyplněn prací až do úmoru, především ale na panských pozemcích- na vlastní nezbýval čas. Přičteme-li k tomu desítky dalších nařízení vrchnosti, které musel sedlák plnit, vyvstane nám obraz nepříliš radostného života.
Největším morem byla nucená práce- robota. Znevolnění poddaní robotovali na polích, v lesích a prováděli stavební práce. Pracovali tolik, kolik vrchnost vyžadovala, a za celý den měli jen jedinou přestávku. Práce trvala od východu do západu slunce, takže pomyslná „ pracovní doba“ byla proměnlivá. V lednu od půl osmé do pěti, v červnu ale od čtyř ráno do osmi do večera.
A toto je zase pohled na život nevolníka v onom čase od Mgr. Jitky Cíhové z Tajemství České minulosti. Oboje jsou pravdivá. Nesvačilského obyvatelstva se bohužel týká popis druhý. Proto jsem zařadil císaře Josefa II. do galerie slávy za zrušení nevolnictví.