Osmnácté století bylo optimistickým obdobím. Nové vědecké myšlenky přesvědčovaly lidi, že hladomor a nemoci mohou být potlačeny. Štěstí se stalo hlavním smyslem života. V kostelech byli zobrazování tančící svatí a andělé, houpající se na révě. Lidé dovedli využívat přírody a radovali se ze stále proměňujícího života rostlin a živočichů. Někteří zanechali hektického městského života a dali přednost bydlení na venkově. Zvali přátele, aby s nimi užívali tohoto prostředí, naslouchali hudbě, diskutovali o vědě nebo hráli hry.
Tak toto je úvod do 18. století z jedné hezké encyklopedie. Je nadepsán Věk štěstí. Bohužel toto hodnocení se týkalo pouhého zlomku obyvatel. Právě onen smysl života – štěstí stálo většinu obyvatel jen dřinu, bídu a často i životy
Všední den typického obyvatele českých zemí osmnáctého století byl vyplněn prací až do úmoru, především ale na panských pozemcích- na vlastní nezbýval čas. Přičteme-li k tomu desítky dalších nařízení vrchnosti, které musel sedlák plnit, vyvstane nám obraz nepříliš radostného života.
Největším morem byla nucená práce- robota. Znevolnění poddaní robotovali na polích, v lesích a prováděli stavební práce. Pracovali tolik, kolik vrchnost vyžadovala, a za celý den měli jen jedinou přestávku. Práce trvala od východu do západu slunce, takže pomyslná „ pracovní doba“ byla proměnlivá. V lednu od půl osmé do pěti, v červnu ale od čtyř ráno do osmi do večera.
A toto je zase pohled na život nevolníka v onom čase od Mgr. Jitky Cíhové z Tajemství České minulosti. Oboje jsou pravdivá. Nesvačilského obyvatelstva se bohužel týká popis druhý. Proto jsem zařadil císaře Josefa II. do galerie slávy za zrušení nevolnictví.
VL
Tak takhle se bydlelo až o sto let později.
2024 © 